Aimme začátkem roku 2023 přestala chodit. Důvodem byla nezvratná osifikace páteře způsobená spondylózou a poškození plotének. K tomu trpěla ještě artritidou, její klouby na všech tlapkách byly bolestivé, zejména na pravé straně. Citlivost na zadních tlapkách a také mobilita se postupně vytratily. Ležením jí tlapky úplně zeslábly a začaly se kroutit. Aimme byla tedy nepohyblivá, odkázaná na péči a pomoc s vyměšováním, hygienou a krmením.
Zázračné zlepšení na pár týdnů
Po půl roce jako „ležák“ v boxu a nošení plenek se v srpnu z ničeho nic posadila a pár dnů na to začala chodit, dokonce utekla ze své krabice. Byl to velký zázrak. Každý týden byla silnější a její chůze se zlepšovala. Dokonce skákala na postel, gauč nebo škrabadlo. Tlapky, které díky atrofii vypadaly jako klepeta, se zase srovnaly a nabyly svalovou hmotu. Pár týdnů se zdálo, že se Aimme vrací do normálu. Začala i pravidelně vyměšovat a znovu používala záchod.
Bohužel, zlepšení bylo zázračné, ale dočasné. Znovu jsem začal pozorovat, jak se její chůze zhoršuje. Zejména pravá zadní tlapka odmítala poslušnost. Začátkem prosince už Aimme přestala chodit úplně a zadní tlapky tahala za sebou. Nezbylo mi tedy nic jiného, než zase vytáhnout krabici a plínky ze sklepa. Aimme jsem znovu ostříhal na „lva“ a ona si zvykla na plenku. Jako minulý rok i teď vše zvládala s absolutním klidem. Zvířata se nelitují, berou život tak, jak jde. Aimme zůstala tedy opět nepohyblivá, odkázaná na nošení plenek a já se vrátil do pozice maminky na mateřské – krmím, přebaluji, cvičím, koupu a holím, pořád dokola.
Hygiena a vyměšování u paralyzované kočky
Kočky jsou extrémně čistotné a proto je pro ně nemyslitelné, aby měly problémy s vyměšováním. Nošení plenek obvykle nemají rády. Musí si na ně zvykat a ne každá to zvládne.
Ačkoliv jsou na trhu pleny pro psy, jsou mnohonásobně dražší než lidské pleny. Navíc je otvor na ocas u všech velikostí až moc velký a bez savé plochy kolem, takže pro paralyzované kočky vlastně nepoužitelný. Testovali jsme snad všechny značky, které lze v ČR koupit a s žádnou jsem nebyl spokojený. Aimme obvykle ležela na jednom boku a přes otvor na ocas moč vytékala ven. To vytvářelo velký odpad, zvyšovalo náklady na hygienu a kočka ležela ve vlastní moči. To bylo nepřijatelné. Pak mi kamarádka navrhla, ať zkusím dětské pleny. To byla trefa do černého. Pleny jsou levnější, mají savou plochu po celé délce a stačí nůžkami udělat otvor přesně na ocas Aimme a je hotovo. Fungovaly báječně. Když jsem objednal velké balení, šla cena dolů a za kus jsem platil kolem 3 Kč. U psích plenek to bylo kolem 8-9 Kč. Měsíčně jsme na pleny a přebalovací podložky dávali 1000 Kč.
Ze začátku si i Aimme musela zvykat. To jí ještě reflexy a svaly fungovaly lépe a potřeby dokázala ovládat. Později už vyměšovala pravidelně do pleny, zejména, když jsem byl mimo domov víc jak 4 hodiny. Jinak se naučila reflexně vylučovat pokaždé, když jsem ji dal na přebalovací podložku. Plenky tedy nosila spíše jako pojistku a močila přímo na přebalovací podložku v leže. Močit jsem ji dával co 2-3 hodiny.
Když byl dobrý den, dokázala si poradit sama i s velkou potřebou, a když ne, bylo nutné jí pomoci a vytlačit to ze střev. Zejména ke konci to bylo už spíše pravidlem. Nicméně peristaltika střev díky pravidelnému cvičení fungovala bezchybně a někdy Aimme dělala potřebu i dvakrát denně. To bylo častěji než poslední roky, když ještě chodila.
Na čištění jsem používal dětské vlhčené ubrousky a přírodní čisticí mléko na zadeček, které se nemuselo smývat vodou. Jednou za dva nebo tři dny jsem ji vykoupal s použitím přírodního dětského šamponu pro velmi citlivou pokožku bez parfemace. V teplých měsících nosila jen plenku a v chladnějších jsem jí navíc dával obleček pro kočky po operaci. Měla permanentně vyholenou půlku těla, což narušovalo termoregulaci. Koupal jsem ji i 3x týdně, takže to bylo nutností, aby byla v teple.
Rutinní péče
Díky životu v krabici vystlané přebalovacími podložkami a pravidelnému cvičení Aimme neměla proleženiny. Když se to dalo, zejména večer, vybral jsem ji a položil na gauč, kde se mohla lépe natáhnout, občas se i plazila, hrála si nebo jen tak pozorovala dění kolem. Ze začátku jsem ji i krmil a dával vodu stříkačkou do tlamy, pak mě osvítilo a do krabice jsem namontoval ptačí krmítka. Tím pádem se mohla Aimme napít a jíst kdykoliv chtěla. Od té doby mňoukala jen, když chtěla vyměšovat nebo pomazlit a tedy z krabice ven. Bylo pro mě neuvěřitelné sledovat, jak si zvykla na svůj osud a jak se naučila komunikovat své potřeby.
Ze začátku byla péče o ni hodně náročná a já se moc nevyspal. Přirovnal bych to k péči o malé dítě. Když ale už měla krmítka a zvykla si na plenky, hodně se mi ulevilo. Postupem času ji stačilo plenu vyměnit 1 až 2x za noc. To byla velká úleva.
Moje práce mi umožňovala být většinu týdne doma, a tak nebyl problém se o ni starat. Maximální čas, kdy mohla být sama doma v pohodě, jsem stanovil na 8 hodin. To měla mít dostatek vody a jídla a zároveň jsem já neměl pocit, že leží ve vlastních výkalech, ačkoliv s plenkou. Domácí kamera mi dávala možnost ji sledovat i z dálky a být tak víc v klidu, že je doma vše v pořádku.
Aimme se budila mezi 4 a 6 hodinou ráno, jako první. Mňoukala, dokud jsem nevstal a nedal ji vyčůrat nebo nevyměnil plenku. Pak očekávala snídani v podobě syrového masa, které milovala. Najedla se a spala spokojeně dál.
Přes den většinou spala, pozorovala ostatní kočky nebo se s nimi socializovala, když za ní chodily do krabice. Občas si i hrála, ale vydržela jen krátkou dobu. Milovala mazlení a brával jsem si ji na kolena, když jsem pracoval u počítače. V letních měsících jsem jí dopřával pobyt na balkoně, kde mohla pozorovat dění kolem domu a ptáky. Každý večer ležela se mnou na gauči a sledovali jsme film.
Jednou za 14 dní jsem ji vyholil na „lva“. Ze začátku dělala menší cirkus, ale pak si zvykla a bez pohybu to protrpěla. Jen občas mňoukla, aby dala najevo, že to vydrží, ale nemá to ráda. Stejné to bylo s koupáním. Jak se ty činnosti opakovaly pořád dokola, zvykla si na vše, byla to už rutina. Přebalování, cvičení, koupání, stříhání a zase přebalování, cvičení, koupání, stříhání.
Výživa a léky
Aimme byla v 16 letech na úrovni 76 lidských let. Takže byla jako správná důchodkyně polymorbidní a brala vícero léků a doplňků stravy, které jí měly ulehčit každodenní život. Ráno začínala lékem na uvolnění svalstva, dalším na bolest, a pak brala vitamíny na klouby, kosti a ulehčení vyměšování a zdravý močový měchýř. Celkem asi 7 věcí, některé dvakrát denně.
Už téměř dva roky neměla zoubky a stravu dostávala měkkou. Milovala syrové maso, které tvořilo základ a bylo vždy ke snídani. Pak přes den už jen různé kapsičky, paštéty a konzervy bez obilovin a s vysokým podílem masa.
Poslední týdny a rozloučení
Už pár let trpěla Aimme opakovanými záněty močového měchýře. Vždy po podání ATB se stav vrátil do normálu. Na konci dubna se jí v moči znovu objevila krev. Bylo jí ale docela hodně, to jsem ještě nikdy nezažil. Vystrašilo mě to. Fyzické projevy jinak nebyly žádné, chovala se zcela normálně. Stěna měchýře byla tlustší než by měla, písek ani kameny ale na sonu nebyly vidět. Podezření padlo na rakovinu nebo zánět. Za 14 dní se rakovinu podařilo vyloučit a mně se ulevilo. Po 3 týdnech od léčby se ale krev objevila v moči znovu.
V neděli 19. 05. 2024 Aimme přestala pít a jíst, byla apatická a celý den prospala. V noci se její tělo začalo třást a slintala. Vypadalo to na záchvat. Na veterinární pohotovosti konstatovali, že je podchlazená, má extrémně nízký tlak a upadla do šoku. Dali jí kyslík, adrenalin a zahřáli její tělo.
Nastala situace, které jsem se celé ty roky bál. Že se zase ocitnu na veterinární pohotovosti a budu se muset rozhodnout o jejím osudu. Mohl jsem ji nechat na přístrojích samotnou na klinice, vzít si ji umřít domů nebo ji nechat odejít.
Stojím v ordinaci, veterinářka se sestrou naproti mně, valí se mi slzy, na stole leží téměř bezvládné tělíčko Aimme, které z posledních sil lapá po dechu. Čeká se na rozhodnutí, a já pořád nevím, co dělat.
Vzal jsem si ji naposledy do náruče a odešel do čekárny. Omluvil jsem se jí za to, že to nedopadlo tak, jak jsme chtěli a že ji budu muset nechat uspat. Po chvilce se začala zase dusit a už nebylo na co čekat. Rozhodl jsem se její životní cestu ukončit formou eutanazie. Aimme zemřela ve věku 16 let, 02:52, 20. 05. 2024.
Její život skončil tak, jak jsem nechtěl. Už Kollby a Lola zemřeli na klinikách, Lola dokonce také v noci na té samé pohotovosti. Po každé si říkám, že už bych to nechtěl zažít a že doufám, že už budou umírat doma mezi svými. Bohužel se mi to zase nepodařilo splnit. Tíha toho rozhodnutí je strašná. Nesnáším to.
Bezvládné tělíčko si beru domů. Kočky se přicházejí rozloučit, zjevně chápou, že jejich babička odešla. Naposledy ji kartáčuju, chlupy smotám do kuličky a ukládám si je na památku.
Když jsem si ji adoptoval, jmenovala se Aimee. Já jí to změnil na Aimme. AIM ME znamená v překladu „zasáhni mě“. Tehdy jsem ani netušil, jak moc mě zasáhne. Byla to moje jediná “papírová” kočka, ačkoliv byla adoptovaná. Byla také největší. Zároveň byla jediná, kterou po příchodu domů akceptovaly hned bez výhrad všechny kočky i naše alfa Bella. Aimme milovala všechny bez rozdílu, původní i ty nové. Byla milující a absolutně nekonfliktní.
Aimme byla určitě kočka jednoho člověka. Byla první, koho jsem ráno vítal a poslední, komu dával dobrou noc. Když jsem si sednul na gauč k filmu, mlčky koukaly její oči z krabice a čekala, až ji vyndám a položím vedle sebe. Tam hezky ležela a po chvilce usnula. Náš stereotyp, který jsem miloval. Rok a půl jsme spolu trávili každý den a byli bez sebe obvykle 8, maximálně 10 hodin, a to jen výjimečně.
Smrt patří k životu. Vím to, ale neznamená to, že je to bez bolesti a pocitu prázdnoty. Ano, mám další kočky, ale jednu nelze nahradit jinou. Bolest ze ztráty milované bytosti je velká. Vždy mám pocit, že už nikdy další nebudu chtít, protože je to tak těžké, když odejdou.
Někde hluboko uvnitř ale vím, že čas rány zahojí a jednoho dne bude zase lépe.
Podobné příspěvky:
